Sebepoškozování & Sebevražda
Jsou to poměrně časté pojmy, a my jsme se tomu snažily přijít na kloub. Hodně dívek trpí sebepoškozováním, a jistě uznáte, že dnes je více sebevrahů než tomu bylo dříve. Námět jsem vzala u své čtenářky, která sebepoškozováním trpí, ale nejen díky ní. Takže článek věnuji všem dívkám, které si ubližují. Kdyby to pomohlo aspoň jediné, budu ráda.
SEBEPOŠKOZOVÁNÍ
Někdy se člověk nedokáže mít rád. Zmítá se při hledání své indentity a ptá se sám sebe: "Kým chci vlastně být?" - Marně.
A protože nalézt sám sebe je velmi bolestné (tedy velmi složité), působí si bolest (jako trest), aby cítil, že existuje. Sebepoškozování je jev, o kterém se sice moc nemluví, ale přesto se průměrně ve třídě s třiceti studenty najde minimálně 5 dívek, které tomu víceméně pravidelně propadají - zraňují se různými ostrými předměty. Dělají si malá znamínka na zápěstí nebo na pažích, viditelná či méně viditelná, hlubší nebo mělčí. Pro pochopení důvodů těchto znepokojujícíh praktik se psychiatři snaží odpovědět na otázku: "Jak k tomu dochází?". V dospívání se více, než v kterékoliv jiné životní etapě buduje osobnost člověka potvrzováním vlastní odlišnosti. Kdyby byli všichni lidé stejní, bylo by to hrozně nudné, do té míry, že by nebyl na zemi život, kultura ani lidé, ale "odchov" robotů, vlastně klonů. Už velmi malé dítě tohle dobře chápe. Vě věku dvou až tří let , kdy zjistí, že je bytost odlišná od ostatních lidí kolem, prochází obdobím vzdoru. "Chceš meloun?" " Ne!" "Čokoládu?" "Ne!" "Pusinku?"... - Hrozně ho to baví a hlavně díky "ne" intuivně cítí, že existuje, že je jedinec s jedinečnou povahou, zkrátka originál. Každý jedinec pokračuje celý život v hledání, které začal jako dítě, ale jinými prostředky než slovíčkem "ne".Hledá, jak definovat sama sebe: vnitřně se distancuje od svého okolí, provádí svůj vlastní osobitý výběr v životě, ve svém vzhledu, přátelství, lásce, povolání... Tak se každý někým stane, ale ne jen tak někým: určitým konkrétním člověkem. Ale pokud se člověku nepodaří vymezit se zevnitř, označuje se doopravdy - zvenčí. Třeba i nožem, až do krve. Dívky, které tohle dělají, přiznávají, že v té chvíli se jim uleví. Přestože takové násilí vůči sobě samé nic nevyřeší, opakují jej. Když se člověk řízně, znamená to v přeneseném slova smyslu, že se "odřízne od reality". Ale i když "život bolí", je pořád lepší být v životě, než mimo něj. Protože být mimo život je jako nebýt nikde. Když má dívka sklony k sebepoškozování, měli bychom se jí zeptat: Kde se bere tvá touha po pořezání? Pokud je jasné, že na takovou otázku není schopna odpovědět, je nutné, aby šla k lékaři. Ten jí pomůže vyhojit rány - nejen ty na kůži, ale také ty hlubší, v srdci.
SEBEVRAŽDA
Dospělí na to rychle zapomenou: dospívání je vypjatý věk, kdy člověka zasáhne stejně intenzivně nadšení, jako zklamání. Můžou za to zmatky všeho druhu, postihující v tomto životním období tělo i duši.
Jak postupně získáváš odstup od svého malého světa i od sebe sama, zkrátka jak rosteš, uvažuješ o tom, co tvůj život je. Není divu že myslíš na smrt - možná na svoji. Ostatně - když si člověk klade existenciální otázky týkající se života, proč by se neměl stejně hluboce zajímat i o smrt? Možná je to děsivé, ale není to nic závažného.
Ovšem myslet často na sebevraždu není totéž. Protože člověk má problémy se kterými si neví rady a cítí se zoufalý, nevidí jiné řešení než se zabít. Sebevražda ale není řešení - je to útěk, a to je něco jiného. Když člověk myslí často na to, že se zabije, znamená to, že je mu moc zle. Možná proto, že prožil těžké období, nebo - zdánlivě bezdůvodně - má "světobol". Jakékoliv myšlenky tohoto typu jsou známkou obrovského utrpení, které by člověk neměl nechat v sobě. Samozřejmě že existují řešení. Určitě. Ale je velmi těžké dostat se z toho bez cizí pomoci, pokud trpíš hodně. Bolest zastíní rozum. Je tedy abbsolutně nutné jít za dospělým, kterému věříš: za někým z rodiny, nebo za kamarádem, či lékařem. S jejich podporou bude možné najít řešení. V životě.
